Historie Oxford University Press
Christ Church College v Oxfordu, Velká Británie
Počátky
Počátky nakladatelství Oxford University Press úzce souvisí s osobou anglického obchodníka, diplomata, spisovatele a knihtiskaře Williama Caxtona (ca. 1415~1422 - 1492). Tento velikán své doby rozběhl první tiskařský lis v Anglii v roce 1476, tedy nedlouho potom co ho vynalezl Johann Guttenberg v roce 1450. Tato technologie se rychle šířila po Evropě. Dva roky nato, tedy v roce 1478, byla v Oxfordu vytištěna první kniha. Když vědci knihu po dlouhých letech objevili, způsobila rozruch svým špatně vytištěným datem vydání 1468, které by vlastně poukazovalo na dobu ještě před Caxtonem. Nicméně datum jejího tisku se přibližně spojuje s dobou vydání první knihy v Oxfordu. Od té doby dalších sto let tiskli místní soukromí tiskaři v Oxfordu všechny knihy, které univerzita vydala a používala.
Značka tiskaře Williama Caxtona
V roce 1586 vydal soudní dvůr dekret oxfordskému tiskaři, který byl oblíbený u univerzity a ten tím získal licenci na tisk, kterou do té doby měli jen tiskaři v Londýně. Král Karel IV, spřízněnec univerzity rozšířil nezávislost a rozsah University Press, poté co jí udělil právo tisknout všechny druhy knih (Magna Charta 1632 - podobná byla udělena ve stejné době i University of Cambridge).
Magna Charta
Obsah charty byl vyjednán s arcibiskupem Williamem Laudem, v té době rektorem univerzity, který se snažil utvořit soubor zákonů (tak zvaný Laudanian Code), který ovlivňoval chod univerzity příští dvě století.
William Laud (1573–1645), arcibiskup Canterburský
V roce 1633 byli mezi členy univerzity rychle vybráni zástupci vydavatelství The Press, kteří měli dohlížet na toto nové uskupení. Ale vzhledem k nepravidelnému a ne tak častému tisku ležela licence ladem a skomírala ještě několik dalších let. Dle záznamů se představitelé The Press sešli až v roce 1668, ale vzhledem k nezájmu licence zůstala v jejich rukách a teprve v roce 1672 si ji pronajal charismatický John Fell, děkan největší koleje Christ Church v Oxfordu a oxfordský biskup.
Christ Church College
Fell začal sbírat nejrůznější sady exotických a neobvyklých druhů písma v hebrejštině, řečtině a v jiných jazycích pro své vzdělávací vydavatelství, které měl ne úplně legálně umístěné v prostorách Sheltonian Theatre v Oxfordu. Po jeho smrti byl tisk a sesbírané fondy předány univerzitě.
Sheldonian Theatre - pohled z Broad Street
Počátečním úspěchem vydavatelství The Press se stalo v roce 1702 vydání History of the Great Rebellion, sice velmi populární, ale dějepisně pochybné publikace. Autor, hrabě Clarendon v ní zmapoval historii anglické občanské války a vlády Olivera Cromwela. Po úspěchu této knihy získalo vydavatelství jméno Clarendon House. Clarendonovo jméno bylo poté použito při tisku dalších titulů, které The Press vydávalo, což nezasvěcené poněkud mátlo. Během doby se vydavatelství rozdělilo na dvě části – vědeckou (Clarendon) a Bible Press. To bylo někdy okolo roku 1690, kdy se zde začala tisknout Bible (jejíž první vydání se datuje do roku 1611). Původně tiskárna patřila mezi privilegované, které měly licenci od krále na vydávání Bible. Patřily k nim i královské tiskárny v Londýně a univerzita v Cambridge. Představitelé vydavatelství, ale brzy zjistili, že uspokojit poptávku po Bibli je velmi náročné a tato snaha se nedá příliš dobře kombinovat s jejich vědeckou prací a proto se rozhodli licenci k vydávání Bible pronajmout. Díky americké válce za nezávislost (1775) získali zástupci vydavatelství 42% z výsady tisknout Bible a zadali tuto práci obchodním tiskárnám v Londýně. Za působnosti této různorodé skupiny došlo k několika změnám, ale nakonec se vše vrátilo zpět do rukou univerzity v osmdesátých letech 18. století.
Titulní strana vydání první bible svaté z roku 1611
Změny v 19. století
Od poloviny 19. století, za vlády ministerského předsedy Williama Gladstona a jiných, procházela oxfordská univerzita zdlouhavým a obtížným procesem modernizace.
William Ewart Gladstone (1809-1898), ministerský předseda v letech 1868 – 1874, 1880–1885, 1886 a 1892 – 1894
Od roku 1856 přestalo být jmenování představitelem The Press doživotní funkcí. Až do této doby měl The Press pět doživotních pozic a pět juniorských postů jmenovaných univerzitou a rektora zástupce ex offo. Když se rozeběhla reforma byli zástupci rozděleni do dvou skupin. Jedna, byla ztělesněná Markem Pattisonem a druhá Benjaminem Jovettem. Mark Pattison byl stoupencem tradice, který věřil tomu, že vzdělanost je výhradním cílem existence tisku (známá britská spisovatelka Humphry Ward ho popsala jako upjatou ještěrku). Naopak Benjamin Jovett považoval tisk na prvním místě za komerční záležitost, která by prodejem knih (které veřejnost nakupovala i za nemalou cenu) sponzorovala vědecké studie. Bylo potřeba najít zlatou střední cestu, která by vyhovovala oběma stranám. Bohužel moc politiky, povahy obou osobností a jejich černobílé vidění rozvinulo boj obou táborů do impozantních rozměrů.
Reformní skupina si najala v Londýně agenta, který pro ně vyjednával v záležitostech prodeje knih. Nejdříve toto místo odmítl toryovský člen parlamentu John Murray III. Naopak Alexadr Macmillan, který se právě přistěhoval z Cambridge do Londýna, nadšeně tuto nabídku přijal a byl jmenován v roce 1863. Macmillan a Bartholomew (anglický matematik a učitel) společně vymysleli ediční plán později proslavený jako Clarendon Press Series - soubor školních učebnic, jednoduchých, levných a zároveň výnosných. Toto je tedy překvapivý začátek dnes velmi prestižní vlajkové lodi OUP specializující se na odbornou na literaturu - Clarendon. Macmillan dokázal získat od filologické společnosti rozpracovaný New English Dictionary, možnou budoucí přítěž, které nelitoval. Později postupně získal i Charlese Lutwidge Dogsona (Lewis Carroll). Nový anglický slovník byl nakonec vydán po mnoha peripetiích pod jménem Oxford English Dictionary za vydatné pomoci Jamese Murraye (lingvisty a lexikografa) v roce 1910.
Charles "Lewis Carroll" Dodgson (1832-1898)
Zvětšený objem obchodu vzniklý působením Macmillanovy agentury začal tlačit na oxfordskou administrativu. G.W. Kitchin, tajemník jak School Book Commitee tak The Press, neměl smysl pro rutinní administrativní práci, a v roce 1868 ji předal do rukou Bartolomew Price. Price prohlásil, že není úředníkem The Press, ale jejich výkonný zástupce. Od té chvíle pod něj přímo spadaly různé podniky, jako např. tiskárny, sklad biblí a papírna ve Wolvercotu. Velmi rychle získal renomé umírněného a rozumného člověka, který dokázal dovedně ustálit debatu správně vybranými slovy. Jednotlivé znesvářené strany ho neovlivňovaly a i Mark Pattison, který nesnášel skoro všechny, ho považoval za přijatelného.
Spolupráce s Macmillanem byla ukončena v roce 1880. Toto byla součást Pricova plánu ukončit veškeré vlivy zvenčí, včetně spoluúčasti na vydávání Bible. Pokusil se přenést veškeré obchodní aktivity do správy představitelů The Press. Hledal vhodné náhrady a velmi brzy se doslechl z důvěrných zdrojů, že ve vydavatelství Bible brzy vyprší kontrakt mladému asistentovi Henry Frowdovi, který hledá nové zaměstnání. Frowde dělal asistenta obchodníkovi Stockovi a vlastně za něj vykonával veškerou agendu. A tak než Frowde dorazil k představitelům The Press, jeho jméno mělo již velmi dobrou pověst v obchodě s Biblemi. Price na správných místech zmínil jeho zásluhy a 5.února 1874 ho Frowde požádal o setkání.
Obchodování v Londýně
Frowde neměl pochybnosti o tom, že obchodování vydavatelských firem v Londýně může být výrazně vylepšeno a tak byl jmenován a získal smlouvu s provizí z prodeje. O sedm let později, jako univerzitní vydavatel, Frowde využíval své vlastní jméno stejně jako značku Oxford University Press. Tento způsob se udržel až dodnes. Dvě jména nakladatele pocházejí z doby kdy, kdy kanceláře vydavatelství byly v Londýně. Poslední známý univerzitní vydavatel byl John Brown, který byl mezi kolegy znám jako "Bruno". Rozdíly mezi jednotlivými vydáními byly nepatrné, ale důležité. Knihy, které byly vydány v Londýně za provizi (zaplacené autory a nebo nějakými zámožnými osobnostmi) byly titulovány podle Henryho Forda a nebo Humphrey Milforda; bez zmínky o OUP, tak jako by je vydavatel vydal sám. Ostatní knihy vydané pod hlavičkou univerzity nesly její jméno univerzity jako vydavatele "Oxford University Press". Obě vydavatelství byla převážně řízena z Londýna, zatímco Oxford se staral o Clarendon Press Books. Knihy vydávané v Londýně byly dojnou krávou, která zásobovala Londýnskou pobočku a bezpečně kryla výdaje vydavatelství, což dříve nebylo zvykem. I přesto se Frowde snažil, aby všechny vydávané knihy byly schválené představiteli The Press. Což v té době nebylo zvykem u vědeckých a starožitných tisků.
Henry Frowde (1841-1927)
Price velmi rychle zpracoval Frowda, aby se dal dohromady s Cambridge University Press a připravil nové přepracované vydání Bible, které by se stalo bestselerem, pokud by se zapojily všechny zdroje vydavatelství, tak aby byla uspokojena poptávka. Měl to být kompletní nový překlad Bible z nejstarších řeckých a hebrejských verzí, který by úplně nahradil schválenou verzi z roku 1611. Frowdova agentura byla založena v pravý čas a nová Bible byla vydána v 17. května 1881. Prodalo se milion vytisků ještě před vydáním a následné další dotisky nakonec snížily očekávaný zisk.
Přes to všechno byl Frowde bez pochyby "oxfordským člověkem" a netoužil se osamostatnit, byl zdatným obchodníkem, který byl schopen nalézt magickou rovnováhu mezi obezřetností a podnikavostí. Už velmi brzy vycítil možnosti tisku za mořem, nejdřív v Evropě a následně v Americe, Kanadě, Indii a Africe. Bez jakékoliv pomoci založil první pobočku v Americe a později i skladiště v Edinburgu, Torontě a v Melbourne. Sám se staral o nová vydání, jednání s autory, vazby, odbavování a reklamu. Jedině editorská práce a tisk byly uskutečňovány a kontrolovány z Oxfordu.
Frowde pravidelně posílal peníze do Oxfordu, ale osobně měl dojem, že obchodní hodnota tisku byla v Oxfordu podhodnocená a brzy by mohlo její opomíjení způsobit problémy, pokud se nestanoví rozumný komerční základ. Byl zplnomocněn investovat peníze až do nejvyššího limitu v této sféře a také tím dokázal zabezpečit rodinu. Proto měl takový zájem na zámořských aktivitách mezi lety 1880 a 1890, hlavně v Indii, protože evropský trh stagnoval. Frowde byl poněkud odtržen od rozhodování The Press a ovlivňoval je jen když ho někdo ze zástupců oslovil. Většinou si v rámci mandátu, který od představitelů The Press dostal dělal co chtěl . V roce 1905, když žádal o penzi napsal J.R. Magrathovi, novému rektorovi, že během sedmi let, kdy řídil sklad Biblí měl londýnský obchod obrat okolo 20 000 liber a zisk asi 1 887 liber ročně. V roce 1905 pod jeho vedením se prodej zvýšil na 200 000 liber ročně a zisky za jeho dvacet devět let působení průměrně dělaly 8 242 liber za rok.
Spor o místo tajemníka
Price se velmi snažil zreformovat vydavatelskou činnost, ale netečnost a odpor okolí ho natolik vysílily, že požádal v roce 1883 o důchod. V roce 1882 se Benjamin Jovett stal rektorem. Protože neměl trpělivost čekat na rozhodnutí komisí, které měly určit nástupce po úspěšném Pricovi, vytáhl a získal do čela zástupců za jakéhosi jejich uznání svého bývalého studenta a pomocníka Phillipa Lytteltona Gella. Gell si udělal jméno spoluprací s vydavatelstvím Cassell, Petter and Galpin, která byla pro delegáty skandálně komerční. Gell byl aristokrat a jeho práce ho neuspokojovala, firma vydávala knihy hlavně pro nižší střední třídu a tak velice nadšeně přijal nabídku pracovat pro OUP. Jovett nasliboval Gellovi zlaté zítřky, na jejichž součásti se měl také podílet. Načasoval jmenování Gella do období dlouhých prázdnin (červen až září), zároveň přišlo i úmrtí Marka Pattisona, a tak se potencionální opozice nezúčastnila rozhodujících setkání. Jowett věděl, že osobnost Gella je pro představitele The Press nepřijatelná vzhledem k tomu, že nebyl nikdy jejich členem a je pošpiněn prací v City pro čirou komerci. Jowettovy obavy se částeně vyplnily. Gell okamžitě navrhl důkladnou modernizaci tisku, se zřetelným nedostatkem taktu a stal se tímto pro The Press natrvalo nepřítelem. I přesto dokázal spolu s Frowdem rozšířit vydavatelské programy a rozsah OUP až do roku 1898. V té době se zdravotně zhroutil v důsledku naprostého zoufalství při spolupráci se představiteli The Press, kteří s ním odmítali pracovat. Nakonec byl donucen nepodat žalobu a v tichosti odešel. Zástupci neodporovali primárně jeho návrhům, ale způsobu, jak to prováděl a jak odmítal uznat akademický způsob života. Podle nich Tisk byl a i do budoucna měl zústat záležitostí vědecké obce. Gellův návrh zefektivnění ničil kulturu, i přesto, že podobné návrhy reformy už byly dříve uváděny v život.
Benjamin Jowett (1817-1893)
20. století
Charles Cannan, který byl hlavním původcem odchodu Gella, nastoupil na jeho místo a v roce 1907 místo Frowda přišel jeho mladší kolega Humphrey S. Milford. Oba znali system OUP skrz naskrz a jejich společná spolupráce na to poukazovala. Cannan byl znám svým "hrozivým tichem" a Milford měl podivnou vlastnost, zmizet v místnosti jako kočka Šklíba (Chesthire Cat) a objevit se jinde a vylekat tím své podřízené. Jakkoliv podivně vypadal jejich styl práce, oba měli velmi neústupnou představu o tom, co je třeba udělat a tak v tom i pokračovali. Od té chvíle, kdy Milford vstoupil do Londýnské kanceláře bylo Frowdovi jasné, že bude vyměněn. Milford, ale nezapomněl, že Frowde s ním vždy velmi zdvořile zacházel a tak zůstal jako poradce v Londýně až do roku 1913. Milford se dal rychle dohromady s J.E. Hodderem Williamsem z vydavatelství Hodder and Stoughton a založili to co je dnes známo jako společný účet v rámci vydávaní rozsáhlého množství vzdělávacích, vědeckých, lékařských publikací, ale i beletrie. Milford uskutečnil mnoho iniciativ, včetně založení poboček po celém světě.
Kočka Šklíba (Cheshire Cat) na ilustraci Johna Tenniela. Smyšlená kočka, která se objevovala v Lewisově Alence v říši divů a zůstal po ní vždycky jen škleb, po kterém získala jméno v českém překladu.
Nejproslulejší publikace
Připravuje se...
